Kolegyně z Ruska přednášela o současné ruské literatuře

Přeložené úryvky:

 

Narine Abgarjan – Máninka (úryvek z kapitoly Máninka aneb tumbany báby Růži)

Přeložila: Kristýna Matuchová

 

Mánina babička Růža cosi kuchtila v kuchyni. Potichu jsme se plížily kolem stěny. Vonělo to masem, zeleninou a pečenými vlašskými ořechy.

 „No vida, klohní!“ pošeptala mi Máňa.

„Co klohní?“ nechápala jsem.

 „No, táta jí dneska řekl: mámo, něco v kuchyni uklohni, večer se u nás zastaví Pavel. A hele, už klohní,“ Máně se nad čelem třepotala neposlušná irokézská ofinka, „slíbila ještě baklavu, že na večer uklohní, cítíš, jak to tady voní ořechy?“

Zavětřila jsem. Vonělo to tak lahodně, že jsem měla v tu ránu pusu plnou slin. V břiše mi hlasitě zakručelo, ale silou vůle jsem proradný zvuk udusila hned v zárodku.

Potichounku jsme proklouzly přes chodbu do koupelny a pečlivě jsme zamkly dveře na zástrčku. „Jako Nif-Nif a Nuf-Nuf ve Třech malých prasátkách,“ zachechtala se Máňula. První, co mě v koupelně praštilo do očí, byly nohavičkové kalhotky po kolena, obrovského rozměru a na široké gumě, lidově se jim říká tumbany. Visely naproti plynovému ohřívači vody a už na první pohled naháněly strach.

„Babiččiny?“ zeptala jsem se.

„No moje asi těžko,“ odfrkla Máninka.

Abychom mohly naplnit vanu teplou vodou, bylo potřeba zažehnout plynový bojler. Ano, mělo to jeden háček: sahat na sirky jsme měly přísně, převelice přísně, zakázáno. Chápaly jsme všechnu závažnost našeho zločinného úmyslu, proto jsme se snažily konat co nejrychleji a nejtišeji.

[…]

Pokusily jsme se vypařit, dokud měla plné ruce práce.

„Kampaaaaaaak?!“ zakřičela Ba a drapla nás za límec. „Natropily jste neplechu a zdrháte pryč? Kdo tady má výslovně zakázáno sahat na sirky? Kdo?“ střídavě se dívala na mě a na Máňu a pořád dokola. Její pohled nevěstil nic dobrého. S Máňulí jsme zapištěly a pokusily se vytrhnout, ale marně! Ba nás držela tak pevně, jako by naše límce byly přibity hřebíky k jejím rukám.

 „Ba,“ začala vzlykat Máninka, „chtěly jsme si vyhnat vešky!“

„Tak vešky, jo?“ bába Růža uchopila naše límce do jedné ruky a druhou zašmátrala za zády. „Já vám teďka ukážu, jak se vyhánějí vešky!“ Flákla nás čímsi smradlavým a mokrým. „To uvidíte ten tanec, i s vašimi veškami!“

Pochopila jsem, že se jedná o pozůstatky tumbanů báby Růži. Nasáklé vodou byly ještě těžší a poměrně bolestivě nás bily přes záda, proto jsme se hrbily a sem tam zapištěly. Ba nás vystrčila na chodbu.

„Tady stůjte a ani se nehněte. Jinak bude ještě hůř,“ zasyčela a pustila se do úklidu koupelny. „Právě jsem všechno umyla,“ naříkala, „a jen co se člověk na okamžik otočí, ony hned nadělají takovou spoušť! Jste vy vůbec lidi nebo kdo,“ zakřičela a otočila se k nám, „no přece vás se ptám: jste lidi, nebo co jste?“

  

Felix Krivin – Polopohádky

Přeložila: Lucie Misařová

 

CHRASTÍTKO

„Musíš být jednodušší, srozumitelnější,“ poučuje Chrastítko Housličky. „Tak třeba mě vždycky poslouchají s radostí. Dokonce děti, a ty se vyznají!“

 

OBRAZ

Obraz hodnotí živou přírodu:

„Pozadí a perspektiva, to nic není přeci. Kde to však má nějaký rámec?“

 

TVŮRČÍ METODA

Mezi květy se rozhořel spor o kráse.

Slovo si bere Trn:

„S nejlepší vůlí nemohu souhlasit s tvůrčí metodou Růže. Ostrost, to je ono! Pronikání do samotných hlubin, to je moje! Ale ukazovat všechno v růžovém světle...“

 

JUBILEUM

Jubileum Termosky.

Slovo si vezme Karafa:

„Sešli jsme se, přátelé, abychom oslavili slavné jubileum naší drahé přítelkyně!“ (Souhlasné zacinkání pohárů a kalíšků.) „Naše Termoska se znamenitě osvědčila v oboru čaje. Dokázala si uchovat své teplo, aniž by jím plýtvala na zbytečnosti. A toho si náležitě ceníme my, vděční současníci: karafy, poháry, kalíšky a také čajové skleničky, které zde bohužel nejsou přítomny.“

 

PAŘEZ 

Pařez stál přímo u silnice a kolemjdoucí o něj často zakopávali.

„Po jednom, po jednom!“ skřípal Pařez nespokojeně. „Přijmu, co stačím, nemůžu se přece roztrhat na kousky! To jsou lidi! Neudělají beze mě ani krok!“

 

SKROMNOST

„Podívejte, jak je v našem pokoji krásně,“ povídá Závěs stromům na ulici.

„Podívejte, jak je na naší ulici krásně,“ povídá nábytku v pokoji.

„Nic nevidíme,“ odpovídají stromy.

„Není vidět,“ odpovídá nábytek.

„Vidíme jen tebe...“

„Jenom tebe...“

„Ale prosím vás,“ zastydí se Závěs, „vždyť já nejsem takový krasavec...“

 

ADMINISTRATIVNÍ HORLIVOST

Hřeben, který se k vlasům choval dost nepředvídatelně, byl většinou jako utržený ze řetězu. Zašlo to až tak daleko, že jednou, když se Hřeben dostavil na pracoviště, zůstal jako opařený.

„No prosím! Už zbývají jen tři vlásky! Koho mi teď přidělíte na práci?“

Nikdo mu neodpověděl, jen Pleška se smutně pousmála. A v tomhle úsměvu se jako v zrcadle odrazil výsledek Hřebenovy mnohaleté práce na poli působnosti s hřívou.

 

POZICE SLOVA       

Hlavní je přesně stanovit svou pozici.

Říct:

„Jsem proti.“

Nebo:

„Jsem pro.“

PRO a PROTI... Jednoduché předložky, pomocná slova... Pokud je však jejich pozice dostatečně pevná, mohou se stát i hlavními větnými členy.

 

ZABITÝ TALENT       

Boty skřípaly tak hlasitě, že Pantofle, které, přestože nedisponovaly hlasem, ale měly docela vytříbený sluch, nejednou říkaly:

„Copak naše Boty, ty dojdou daleko.“

Jenže bez ohledu na to, jak daleko Boty šly, pokaždé se vrátily do svého pokoje.

„Tak co?“ zajímaly se Pantofle. „Jak reagovala veřejnost?“

„No nijak. Radili nám něčím se namazat.“

„Určitě kalafunou!“ přitakaly Pantofle. „Slyšely jsme ty vyznavače kalafuny, copak taky skřípají? A taky že se jim lidově říká Skřipky! No ale vy...“

Boty potěšeně zvedaly nos nahoru. Dokonce se jim docela líbilo, že je ostatní nechápou a nedoceňují, takže radostně vnímaly slova Pantoflí:

„Nic se neděje, váš čas přijde!“

A čas Bot opravdu přišel. Namazali je, samozřejmě ne kalafunou, ale obyčejným tukem. Botám se tuk očividně zalíbil, neboť se zklidnily a přestaly skřípat. Pokoj ovládlo ticho. Jen tu a tam se zpod postele ozval zdrcený povzdech Pantoflí:

„Takový talent zabili!“

 

 

Jevgenij Vodolazkin – Laurus

Přeložila: Marie Strnadová

Poutníci projížděli místy, v nichž Arsenij pobýval před mnoha lety, když se vypravil z Bělozersku do Pskova. Poznával dříve viděné kopce, řeky, kostely a domy. Dokonce se mu zdálo, že poznává i lidi, ale nebyl si tím tak úplně jistý. Lidé se přeci jen rychle mění.

Arsenij vzpomínal na smutné události svého mládí, avšak jeho vzpomínky byly hřejivé. Už to byly vzpomínky na někoho jiného. Už dávno tušil, že čas neubíhá lineárně a jeho jednotlivé části nejsou vzájemně propojeny, podobně jako k sobě nijak nepatřili – možná kromě jména – plavovlasý chlapec z osady Rukino a prošedivělý poutník, téměř stařec. Během života se přirozeně měnilo i jméno.

V jednom z bohatých domů Arsenij spatřil svůj odraz v benátském zrcadle: opravdu již byl starcem. Toto zjištění ho ohromilo. Arsenij vůbec nelitoval, že již není mladý, vždyť už dříve cítil, že se mění. Ale i tak na něj pohled do zrcadla udělal silný dojem. Dlouhé šedé vlasy. Stárnoucí, pronikavé oči, které se ztrácely v lícních kostech. Nemyslel si, že proměna dospěje až tak daleko.

Podívej se, co se ze mě stalo, řekl Ustině. Kdo by si to jen pomyslel? Ty bys mě, lásko moje, takhle nepoznala. Vždyť ani já sám sebe nepoznávám.

[…]

Jednou na cestě do kláštera svatého Kirilla uviděl tělo již skoro bez duše. Tělo patřilo vetchému starci, který se na Arsenije modrooce a zcela bez výrazu díval. Starce k němu přivedli příbuzní, říkali, že je zesláblý. Arsenij hleděl kmetovi do jeho modrých očí a divil se, že na rozdíl od zbytku duše oči neztratily svůj jas.

„Pověz, starče, přeješ-li si žíti?“ zeptal se Arsenij.

„Přeji si zemříti,“ odpověděl stařec.

„On zemřel už dávno, ale tělo ho ještě nechce pustit, tak co tady tu slupku držíte,“ řekl Arsenij jeho příbuzným. „To, co jste na něm milovali, už tu není.“

„Ano, je to zcela zjevné, jak se říká,“ potvrdili příbuzní, „schází jeho předchozí srdečnost. Říkáme mu mnogaja leta, dědečku. A on na to, ať jdeme k čertu… Taková strašná proměna. Ale přesto, co s ním máme dělat?“

„Nic s ním nedělejte,“ odpověděl Arsenij. „Do čtyřiceti dnů bude po všem.“

Jevgenij Vodolazkin – Brisbane

Přeložila: Marie Strnadová

Brzy po Jevdokijině pohřbu Gleb ještě jednou uslyšel činely a buben. Bylo to v opeře, kam ho babička vzala na Evžena Oněgina. První, co ho ohromilo, bylo to, jak se orchestr rozehrával. Ohromný sál plný střípků melodií. Grandiózní skládka zvuků, které se navždy vysvobodily z hudby a založily své vlastní společenství. Ale to se tak jen zdálo. V potemnělém a ztichlém sále je postavilo na místo hned první mávnutí dirigentské taktovky. A Gleb se rozvzlykal – z té harmonie, z plnosti a síly zvuku, jakou nikdy předtím neslyšel, z toho, že se sál napřed ponořil do tmy a pak vzlétl – a že on byl k tomuto letu přizván. Začínalo neuvěřitelné putování pro vyvolené, pro ty, kteří se odvážili sedět v temném sále. Chlapec vzlykal, až si musel zakrýt rukou ústa, ale ani tak ho nikdo přes hlasitou hudbu neslyšel a škubání jeho ramen ve tmě nikdo neviděl. […] Hlas Lenského však vysoko čněl nad tou grandiózní suitou zvuků: Prostě já žádal jsem, aby mně pan Oněgin vysvětlil počínání svoje. On se to zdráhá učinit, tož prosím, k souboji ať výzvu přijme! Ach, jak kruté, v Životě za cara, nehledě na všechnu tu tragičnost, nic podobného není. Především to slovo prostě a křik paní domu Ó, bože!, hudebně se opakující výkřik …ať výzvu přijme! Plus samozřejmě slovo pan, které se Glebovi neskonale líbilo; znělo tak vytříbeně na pozadí rozcuchaných, vyčpěle páchnoucích soudruhů.

[…]

Věrou koncert velmi silně otřásl. Koncert vlastně nebyl, neboť v její duši neustále pokračoval. Každý den usedla ke svému nástroji a přehrála si celý program od začátku do konce. Káťa říká, že to děvče by se mělo naučit emocionálně ovládat své prožitky. Prožitky, protože Věra nikdy pouze neodehraje celý repertoár tak, jak leží a běží – pokaždé to všechno znovu prožívá.

Temnota sálu a reflektory scény. Po posledním akordu Toccaty následuje pauza a pak – tsunami. Jenže to není tsunami, protože vlna ovací nás neshazuje, ale naplňuje. Věra čeká, dokud vlna neopadne, a poté, co mě ozáří světlo reflektoru, vstoupí s Nokturnem. Zpívám pronikavým, nemelodickým hlasem.

Vcházím do pokoje, Věra se otáčí. Říká, že by koncert začala Nokturnem. Souhlasím. Slibuji, že příště začneme Nokturnem. Nebo například Adagiem.